Stanovištní okruhy (něm. Lebensbereiche) je široce uznávaná kategorizace trvalek podle jejich nároků na půdu, vlhkost a světelné podmínky. Systém stanovištních okruhů byl zpracován v Německu prof. Josefem Siebrem. Jednotlivé okruhy charakterizují prostředí přirozeného výskytu dané trvalky v přírodě a zároveň napovídají, v jakých podmínkách v zahradě či veřejném prostoru bude trvalka nejlépe prosperovat.
G - les (něm. Gehölz)
Stanovištní okruh Les je charakterizován především vysoce humózní půdou, která vzniká rozkladem opadaného listí . Ve výsadbách bychom se měli snažit o podobné složení půdy a její strukturu. Neodstraňovat spadané listí, ponechat jej přírodnímu rozkladu, popřípadě na jaře mulčovat výsadby částečně zetlelým listím či kompostem.
Světelné podmínky v listnatém lese se výrazně mění s olisťováním stromů a opadem listů na podzim. V jarním období využívají příznivé světelné podmínky tzv. jarní efemery, které v bylinném patře lesa vytváří kvetoucí koberce a společně s olistěním stromů zatahují.
Mezi typické zástupce stanovištního okruhu G patří téměř všechny druhy kapradin, Hosta, Rodgersia, Aruncus, Astilbe, Epimedium, Omphalodes, Thalictrum a další.
Typickými jarními efemery u nás jsou například Hepatica nobilis, Polygonatum, Asarum europeum a Anemone sylvestris.
Stanovištní okruh Les (G) má tři podkategorie v závislosti na vlhkosti půdy, potažmo poloze lesa:
G1 - suchá půda
G2 - svěží, čerstvá půda
G3 - vlhká půda.
GR - Okraj lesa (něm. Gehölzrand)
Tam kde hustý opadavý les přechází v rozvolněnější porosty s lepšími světelnými podmínkami v průběhu celého roku nalezneme trvalky řazené do stanoviště Okraj lesa. Do této kategorie také spadají menší světlé remízky a okraje keřových skupin. Půda je zde humózní, živná, ale vládne zde vysoká kořenová konkurence mezi kořeny stromů a trvalek. Stanoviště se také může lišit v závislosti na expozici ke světovým stranám. Některé trvalky preferují slunné, teplé stanoviště (jižní, západní expozice; např. Geranium sanguineum), jiné naopak chladnější stinné místo na severní straně lesního okraje (např. Geranium sylvaticum). Podobné podmínky v zahradě nalezneme podél živých plotů nebo zdí (absence kořenové konkurence). Mezi zástupci dále najdeme Digitalis, Aconitum, Aguilegia, Astrantia major, Dicentra a další.
GR1 - suchá půda (J,JZ)
GR2 - svěží, čerstvá půda (V,Z)
GR3 - vlhká půda (S, SV).
FR - Otevřené plochy (něm. Freiflächen)
Stanoviště otevřených ploch se vyznačuje volnými, nechráněnými plochami na plném slunci. V závislosti na vláhových poměrech však může toto stanoviště značně měnit svůj celkový charakter. Otevřené plochy zahrnují vřesoviště, stepní a prérijní společenstva, luční společenstva i zamokřené plochy. Většina trvalek spadajících do této kategorie se hodí pro záhonové výsadby.
Stanovištní okruh Otevřené plochy (FR) má tři podkategorie v závislosti na vlhkosti půdy a poloze:
FR1 - suchá půda
- nejčastěji na svazích, rychlý odtok vody,
- zástupci: Achillea millefolium, Centaurea, Centranthus, Nepeta, Panicum a další.
FR2 - svěží, čerstvá půda
- svahy s menším sklonem či roviny s propustnou půdou,
- Achillea filipendulina, Geum coccineum, Hemerocalis, Rudbeckia, Salvia nemorosa, Deschampsia a další.
FR3 - vlhká půda
- roviny s vysokou hladinou spodní vody nebo na jílovitých, špatně propustných půdách
- Alchemilla mollis, Eupatorium purpureum, Iris sibirica, Persicaria, Lythrum salicaria, Molinia altissima a další.
FS - Skalní step (něm. Fels-Steppen)
Některé rostliny jsou citlivé na vysokou, a zejména dlouhotrvající, vlhkost půdy, a proto nejlépe prosperují v dobře propustných půdách. Nejvhodnějším substrátem pro tyto trvalky je štěrk či skalních drť. Typickými trvalkami pro stanovištní okruh Skalní step jsou Festuca, Eryngium, Lavandula či Thymus.
SF - Skalní štěrbiny (něm. Steinfugen)
Stanoviště skalních štěrbin se vyznačuje velmi omezeným objemem substrátu. Vzhledem k expozici skalní stěny či suché zídky zde mohou značně variovat světelné, teplotní a vlhkostní podmínky. Z toho plynou i tři podkategorie stanovištního okruhu SF:
SF1 - suchá půda
- jižně orientované stěny jsou velmi slunné a teplé
- vhodnými trvalkami jsou například Aurinia saxatilis, Veronica prostrata.
SF2 - svěží, čerstvá půda
- čerstvá půda se vyskytuje pouze tam, kde po stěně stéká voda nebo lehce převládá stín,
- expozice může být východní, západní nebo i severní, záleží na okolních světelných i mikroklimatických podmínkách,
- trvalkami pro toto stanoviště mohou být Campanula raineri, Armeria juniperifolia, Silene pusilla.
SF3 - vlhká půda
- vyskytuje se zejména na severních, vlhkých stěnách,
- často zde neexistuje přímé sluneční osvětlení, proto jsou o několik stupňů chladnější než okolí
- ideální stanoviště pro Phyllitis scolopendrium.
M - Skalní kamenité rohože (něm. Matten)
Ve skalních útvarech se často vyskytují ploché vrstvy či velké kameny, tzv. rohože, na nichž se hromadí substrát vhodný pro růst specifických druhů - Arabis caucasica, Arabis procurrens, Saxifraga trifurcata, Anemone narcissiflora či Primula secundiflora. Stanoviště se zpravidla nachází na slunci až v polostínu. 
M1 - suchá půda,
M2 - svěží, čerstvá půda,
M3 - vlhká půda.
A - Alpinum (něm. Alpinum)
Alpinum poskytuje přirozené stanoviště pro spoustu půvabných a často také velmi náročných trvalek, tzv. skalniček. Většina trvalek tohoto stanoviště není příliš konkurence schopná, jedná se spíše o S-stratégy (rostliny profitující ze schopnosti vypořádat se s určitým stresem - sucho, nízké pH půdy, které jsou pro jiné rostliny limitující). Na poměrně malém prostoru tak lze vytvořit působivé kompozice. Mezi skalničkami najdeme druhy Saxifraga, Androsace sarmentosa, Lewisia cotyledon, Primula halleri a spousta dalších.
B - Záhon (něm. Beet)
Záhon se vyznačuje vysokým obsahem živin a humusu v půdě díky častému přihnojování či přidávání kompostu. Půda bývá díky časté kultivaci kyprá. Záhonové trvalky mohou tvořit velké trsy (skupiny) nebo lemovat okraj záhonu (okrajové, podsadbové). Typickými záhonovými trvalkami jsou Paeonia, Delphinium, Aster, Iris barbata, Phlox paniculata, Papaver orientale a další.
Také záhon lze rozdělit do tří stanovištních podkategorií:
B1 - suchá půda,
B2 - svěží, čerstvá půda,
B3 - vlhká půda.
WR - Okraj vodních ploch (něm. Wasserrand)
Okraje rybníků, potoků a řek se vyznačují vysokou vlhkostí půdy a velmi často svažitou topografií. Stanoviště okraje vodních ploch lze nalézt na plném slunci, v polostínu i stínu. V přírodě nalezneme trvalky jako Caltha palustris, Iris laevigata či Iris pseudacorus.
Stanoviště okrajů vodních ploch se dělí na dvě podkategorie:
WR1 - bažinná zóna
- jedná se o vnější okraj vodních ploch, kde je půda velmi vlhká, ale občas může vysychat,
- typickými zástupci jsou Calla palustris, Sagittaria sagittifolia, Typha minima.
WR2 - zóna rákosí
- vyhovuje rostlinám, které žijí v trvale zamokřené půdě nebo mělké vodě,
- například Acorus calamus, Phragmites australis, Typha latifolia.
W - Vodní plochy (něm. Wasser)
Trvalky lze nalézt i v různých vodních nádržích s různou hloubkou vody.
Podle růstových forem se mohou vodní rostliny rozdělit do tří podkategorií:
W1 - rostliny kořenící v půdě, vyrůstající nad hladinu
- všechny druhy Nymphaea,
W2 - rostliny volně plovoucí na hladině, nekořenící v půdě
- Lemna minor, Utricularia vulgaris.
W3 - rostliny submerzní, rostoucí pod hladinou
- velmi často koření v půdě,
- Elodea canadensis.
