Do Bury Court mě táhla především první realizace Pieta Oudolfa na Britských ostrovech, soukromá zahrada školkaře a zahradníka Johna Coka ležící v mírně zvlněné, zemědělské krajině anglického hrabství Surrey. V polích, asi 2 km od nejbližší civilizace tu tato malá farma existovala již od 17. století a až do 80. let úspěšně produkovala chmel. V roce 1993 sem John Coke a Marina Christopher přestěhovali svou trvalkovou školku a pěstovali různé rarity trvalkového sortimentu až do roku 2002.
Při návštěvě Bury Court jsem měla to štěstí, že jsem Marinu potkala osobně. Z jejího vyprávění bylo znát, že s perenami strávila velkou část života a o každé ví, jako o malém děcku, co má nejraději. Obdivovala jsem entusiasmus s jakým se dokáže rozhořčit nad jedním kultivarem a téměř roztát nad jiným. Procházka zahradami Bury Court s ní byla jako divadelní drama. Jen tak meziřádky: její kniha Late Summer Flowers opravdu stojí za to, umí být stručná a adresná zároveň.
Tedy zpátky z zahradě Bury Court. V roce 1996 John pozval Pieta Oudolfa, kterého znal ze školkařské branže, aby mu navrhl zahradu, kde by mohl ukázat trvalky ze své školky v kompozicích a reálném použití. Dílko patří k Oudolfově rané tvorbě, a tak můžeme vidět v určitém smyslu konvenční pojetí centrální plochy trávníku, trvalkové záhony po obvodu zahrady kontrastující svou rozevlátostí s přísně střiženými tvary tisu (Taxus) či zimostrázu (Buxus). Určitou nevšednost lze pozorovat ve složení trvalkových záhonů a použití rostlin obecně. Piet s oblibou používá na okraj záhonu podél chodníku vysoké pereny jako například Miscanthus, Eupatorium či Monarda. Když se pak procházíte mezi záhony máte divoký pocit vzrostlé prérie. Velmi zajímavým prvkem je kruhová „pergola“ porostlá precizně vystříhanou stěnou z Pyrus salicifolia (hrušeň vrbolistá).
Jedním z nejúžasnějších prvků pro mě však byla Oudolfova „Deschampsia Meadow“ (v překladu Metlicová louka). V centrální části zahrady vytvořil Oudolf prostor pro tzv. trvalkovou louku, která byla založena výsadbou matrice trav jednoho druhu Deschampsia caespitosa. Druh se ovšem v deštivém anglickém podnebí neosvědčil, trpěl uhníváním bází a musel být nahrazen dodnes prosperující Molinia caerulea ‚Poul Petersen‘. Při naší procházce si Marina Christopher nezapomněla do Oudolfa rýpnout: „Je geniální architekt, má skvělé nápady, ale o jeho ekologickém cítění velmi pochybuji.“ Kouzlo trvalkové louky spočívá v nadýchaném polštáři jemných stébel Molinie, ze kterého náhodně, jakoby divoce trčí věžovitá květenství náprstníků (Digitalis laevigata) doplňovaná kuličkami česneku (Allium sphaerocephalon) a jetele červenavého (Trifolium rubens). Celá scéna je strukturálně, architektonicky velmi silná, ale zároveň působí jako docela blízká přírodě. A v tom je to kouzlo.
Úplně jiný svět vás pohltí v přední části usedlosti. Moře širokolistých trav, kde dominuje zelená barva a jako zázrakem se tu a tam objevuje květ Kniphofie či ve větru mezi trávami povlávají knoflíkovitá květenství Sanguisorby, obklopuje obdélníkové jezírko s klidnou, tmavou, reflektující hladinou a jednoduchých dřevěným sezením, kterým vitálně prorůstá Macleaya cordata. Lehce vyvýšené, čtvercové záhonky ještě umocňují pocit přerostlé vegetace. Přesně takový pocit, který si John Coke přál mít, pocit, který si přivezl ze svých cest transylvánskými loukami a severoamerickými prériemi. Design Christophera Bradley-Hola přináší sem na anglický venkov nádech cizích krajů a zároveň nabízí prostor pro meditaci, zamyšlení, reflexi. Řekla bych, že dobrý design se pozná podle toho, že se vám nechce dané místo opustit. Pro mě jedním z takových míst bylo Bury Court.
Dobrý den, myslím, že je to Digitalis ferruginea a ne laevigata 🙂
Dobrý den, podle čeho tak soudíte? Tyto dva druhy se od sebe rozeznávají poměrně obtížně, D. laevigata je asi víc oranžový, ale to se z fotky moc nepozná. D. ferruginea má údajně tupé kališní laloky s bílými okraji, zatímco D. laevigata má laloky zašpičatělé a bez bílého lemování. Lupou jsem to ale nezkoumala, věřila jsem autorovi zahrady, že má rostliny dobře pojmenované 🙂
Dobrý den, pokud v Anglii jsou ovocné stromy pro veřejnost jako novinka a funguje to tam, v Čechách je toto již přežitek, který je nutno změnit, vykácet a nasázet okrasné keře. Broumov, okres Náchod, sídliště Spořilov a kácení ovocných stromů, které byly pro všechny .
Barčo, realizaci v Broumově neznám, a tak nemohu hodnotit. Někdy mají nová řešení svá opodstatnění, často jimi bývá náročná údržba či stížnosti místních. Chápu Vaše rozčarování, ale bohužel nemohu soudit.
Dobrý den. Udělala jste mi velkou radost. Mám moc ráda Pieta Oudolfa. Ta louka je prostě nádherná, znám jí jen z fotek v jeho knihách, mám jich několik, bohužel jen ty novější. Myslím, že jeho rostliny mají velkou perspektivu. Ráda bych u nás sehnala persicaria polymorpha či paeonia emodi a jiné. Velmi mě zajímají přírodní zahrady a použití trvalkových výsadeb na veřejných plochách. Mým snem jsou ekologicky nízkoúdržbové parky s použitím přírodních trvalek a různých jedlých rostlin, ovocných stromů a tak. To by byl ráj pro všechny! Zdravím!
Dobrý den Anno, děkuji za Váš komentář, je hezké vědět, že se můj článek někomu líbil. Také je mi dílo Pieta Oudolfa blízké, jeho práce nejen s trvalkami je dech beroucí. Při objíždění jeho projektů jsem však zjistila, že Oudolf vyniká také v chápání a projektování prostoru. Například jednotlivé „pokoje“ ve Scampston Hall nesou každý velmi osobitý charakter, ale zároveň jsou úžasně propojené a návštěvníka si podávají z náručí do náručí… přemýšlím nad Vaším spojením „nízkoúdržbové parky s ovocnými stromy“ a nevím, jestli to není protiklad. Ovocné stromy vyžadují poměrně hodně zásahů během roku, následně sklizeň, aby plody nehnily na zemi. Myšlenka spojení veřejného prostoru s ovocnými stromy mě osobně také láká, je ale zapotřebí navázat na tyto snahy místní komunitu, nadšený spolek nebo prostě pár lidí, které zaručí celoroční péči, na kterou ve veřejné správě nejsou peníze a někde možná ani kvalifikovaní pracovníci. Nese to sebou spoustu sociálních aspektů, ale to vše je asi na delší povídání. Podobný model tzv. „community orchards“ funguje například v Anglii.
Moc pěkný článek, také mám moc ráda Pieta Oudolfa a jeho práci. Zajímala by mne ta knížka Late Summer Perennials – pátrám ve vodách internetu a marně, nikde o ní není ani zmínka? Kde je chyba…
Děkuji. Chybka se vloudila, název knihy je přesně Late Summer Flowers a nevím, zda se dá sehnat na českém trhu, ale na Amazonu úplně běžně: http://www.amazon.co.uk/dp/0711232636/ref=olp_product_details?_encoding=UTF8&me= a za hubičku (teda s poštovným do Čech to asi bude o něco víc).