Anglické astry, nebo také „angličanky“ či latinsky Symphyotrichum novae-angliae (dříve Aster novae-angliae) se tyčívaly u laťového plotu či kamenné zídky již v zahrádkách našich babiček a prababiček. Společně s belgickými astrami (Symphyotrichum novi-belgii) jsou prostě klasikou, která má v českých zemích dlouholetou tradici. Koncem léta a v průběhu podzimu přináší nedocenitelné záplavy květů v tónech od bílé přes růžovou, lila, levandulovou až po inkoustově fialovou.
Od „belgičanek“ (Symphyotrichum novi-belgii) se liší kromě vyššího vzrůstu (kultivary dosahují až 2 m) také tím, že celá rostlina je drsně chlupatá. Jelikož v přírodě roste v houštinách a vysokých bylinných společenstvech velmi brzy ztrácí listy na spodní (zastíněné) části stonku. Tento malý nešvar „angličanek“ se šlechtěním ještě nepodařilo úspěšně odstranit, a proto je vhodné vysazovat je do pozadí záhonů s předsadbou trvalek, které nevzhledné stonky skryjí. Tato vlastnost je daná geneticky, a proto nepomůže ani, když astry vysadíme na slunce (předejdeme zastínění stonků). Když už mluvíme o nešvarech Symphyotrichum novae-angliae nelze nezmínit zavírání květů na noc a při dešti zejména u starších kultivarů. U většiny nově šlechtěných kultivarů však květy zůstávají plně otevřené i při nepříznivém počasí.
Abychom však nemluvily jen o záporech, Symphyotrichum novae-angliae je velmi odolnou a dlouhověkou trvalkou s vysokou rezistencí vůči padlí. Obecně se kultivary dorůstají výšky mezi 90 až 180 cm (výjimkou je ‚Purple Dome‘, kompaktní kultivar dosahující jen 60 cm). Vysoké kultivary je potřeba vyvázat k opoře nebo lze poléhání zabránit zaštípnutím vrcholků stonků během května, nejpozději začátkem června, když jsou trsy zhruba 15 cm vysoké. Výhony tak zesílí a rozvětví se, což zpevní celý trs. Na rozdíl od Symphyotrichum novi-belgii se nerozrůstají výběžky a mají spíše trsovitý habitus. Trsy vydrží až 5 sezón bez rozdělení, ve chvíli, kdy začne střed trsu odumírat, je čas jej rozdělit. Jsou velmi fertilní, tvoří mnoho semen a malé semenáčky se mají čile k světu až tak, že občas vysídlí původní kultivar. Proto se doporučuje rostliny po odkvětu ostříhat. Nejlépe se anglickým astrám daří na plném slunci ve svěží půdě, která nevysychá. Jelikož je jejich kořenový systém poměrně mělký, přivítají mulč (jemnou borku či vyzrálý kompost) pro zlepšení retence vody. Dobře se jim daří v lehkých půdách.
Sortiment kultivarů Symphyotrichum novae-angliae je méně početný než u Symphyotrichum novi-belgii mimo jiné také proto, že se nekříží s ostatním astrami tak ochotně a kultivary jsou spíše selektivního než hybridního původu jako je tomu u „belgičanek“. Ze zhruba 70 známých kultivarů je dnes dostupných asi 50. Mezi první pěstitele aster v Anglii patřili Amos Perry (‚Harrington’s Pink‘ vyšlechtěný ve 40. letech) nebo H.J.Jones, který kolem roku 1907 vyšlechtil dodnes velmi populární kultivar ‚Mrs S.T. Wright‘. Významnou stopu zanechalo několik generací rodiny Barr (‚Barr’s Violet‘, ‚Barr’s Blue‘, ‚Barr’s Pink‘) či slečna R. B. Pole z Lye End Nursery v hrabství Surrey (‚Lye End Beauty‘ vyšlechtěný v 50. letech).
Přehled kultivarů Symphyotrichum novi-belgii najdete zde >>
V druhé polovině 20. století se do šlechtění výrazně propsali němečtí pěstitelé Karl Foerster (‚Rosa Sieger‘, ‚Rubinschatz‘) a Paul Gerber (‚Andenken an Paul Gerber‘). V roce 1981 byla Heinzem Klosem představena čistě bílá odrůda ‚Herbstschnee‘, která velmi rychle nahradila Amosem Perrym pojmenovaný semenáček z volné přírody (var. alba), který dorůstal výšky až 180 cm, zatímco ‚Herbstschnee‘ je mnohem kompaktnější (120 cm). Výjimečný kultivar se podařilo v roce 1990 najít u silnice v Pensylvánii. Nízký (60 cm), kompaktní habitus kultivaru ‚Purple Dome‘ a fakt, že neshazuje spodní listy znamenal průlom v sortimentu anglických aster.
