Často ještě než se otevřou první sněženky, vykvétají svými křehkými květy čemeřice (Helleborus). Tyto, mnohdy opomíjené, ba některými dokonce neznámé, trvalky se probojovávají nejen skrz sněhovou pokrývku brzy na jaře, ale také, doufejme, do všeobecného povědomí zahradních nadšenců i široké veřejnosti. Bůhví proč, mají nenáročné, mrazuvzdorné, bezproblémové a krásné trvalky tak těžký život. Stejný osud, zdá se mi, potkal i čemeřice. A přitom tyhle zimní královny nejsou žádné choulostivé, vybíravé dámičky, rostou v polostínu, některé druhy i ve stínu pod stromy (hluboký stín budov zvládnou taky, ale budou výrazně méně kvést), navíc se popasují i s relativně suššími půdami.
Kvetou v závislosti na druhu od února do dubna, kdy se zahrada teprve nadechuje k jarnímu cirkusu barev a mnohé jsou stálezelené, takže jejich tmavě zelené, stříbrně mramorované listy zdobí zahradu po celý rok.
No, řekněte, co byste od trvalky chtěli víc?
Díky šlechtitelskému vývoji a introdukci tkáňových kultur se na trh dostává řada pozoruhodných, rozličně barevných kultivarů a nových kříženců. Takovým příkladem může být kultivar ‚Walberton’s Rosemary‘ uvedený na trh v roce 2012 po dlouholeté snaze zkřížit čemeřici černou Helleborus niger a zahradní Helleborus × hybridus. Křížení se již dříve podařilo týmu Japonců, ovšem nebyli schopni semenáček dostatečně rychle rozmnožit pro komerční trh. Právě vegetativní množení čemeřic (dělením trsů) je obtížné a pomalé. Na druhou stranu jsou čemeřice velmi plodné, ochotně se kříží a často můžeme kolem rostliny spatřit kupu semenáčků. I díky jejich fertilní povaze vzniká řada nových hybridů – plnokvětých, sasankovitých, se zřaseným okrajem, s odlišně zbarveným žíháním, tečkováním nebo celými velkými skvrnami nebo odlišně zbarveným proužkem po obvodu okvětních plátků… A co víc, staly se dostupnými i pro širokou veřejnost. V poslední době se čemeřice, zejména v západních zemích těší vzrůstající oblibě, která snad dolehne i k nám.
Nejčastěji můžeme v zahradách spatřit kultivary Helleborus × hybridus, kterým se daří v polostínu opadavých stromů. Na podzim (pokud je chcete hýčkat, tak i na jaře po odkvětu) ocení mulčování odleželým kompostem či listovkou a přihnojení kostní moučkou. Čemeřice preferují slabě zásadité, vápenaté půdy, které propouští vodu a nemají tendence k zamokření. Jestli něco čemeřice nesnesou, sedět ve vodě (uhnívají).
Dalším zajímavým druhem je čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus). Nedisponuje sice tak barevnými květy jako její hybridní sestřenice, ale dosahuje větší výšky a kromě svých limetkově zelených květů, zdobí také jemně dělenými, dlanitými listy. Stejně jako čemeřice černá (Helleborus niger) u nás občasně zplaňuje.
Loni koncem února jsem poblíž Bath v anglickém hrabství Somerset navštívila malou soukromou zahradu paní Juliet Davis, která propadla kouzlu čemeřic před 25-ti lety, kdy s manželem koupily dům se zahradou. Uchvácena variabilností barev, znaků a tvarů, začala Juliet křížit své první „kousky“. Dnes její zahrada čítá několik desítek, možná i stovek variet, nepojmenovaných, ale krásných. Že je o ně zájem bylo vidět už při příjezdu, kdy se fronta na vstupné táhla dalece podél silnice. Paní Juliet s námi vřele klábosila v zahradě, ochotně odpovídala na zvídavé dotazy a přijímala všechny „Ach, to je nádhera“ komplimenty s vřelým úsměvem, a v duchu snad s myšlenkou „však jsem je také pěkně vychovala“.
